VZTAHY PRO KAŽDÝ DEN

Vztahy jsou něco, co nás provází od kolébky až do hrobu. Nelze se jim vyhnout a konec konců, proč taky. Ne nadarmo je homo sapiens označován jako tvor společenský, tudíž uvyklý na život ve skupině či alespoň v páru. Současná realita nám ale ukazuje odlišný obrázek. Rozvodovost je na historickém maximu, a to ještě nemáme přehled o nesezdaných párech, které se též zhusta rozcházejí. Počet dětí klesá a jejich početí se odsouvá, až bývá někdy pozdě. To vše má kořeny ve vztahové dynamice, v tom, jak jsme nastaveni pro život v páru. Toto vše nás často svede z cesty a hledáme pak odpovědi v místech, kde nejsou. Protože zapomeneme, že prvořadý vztah, který máme, je sama k sobě...

Dynamiky vztahování

Je zde mnoho faktorů, které mají vliv na naše vztahování se ke světu, lidem i sama k sobě. Nicméně za základní milník, jenž nám odhalí dynamiku vztahování, považuji jasnost, vidět se totálně a bez kompromisů. Tato tak často ztracená jasnost nám umožňuje zůstávat v blažené nevědomosti, poklidné iluzi či v tom horším případě v mlze, kterou sami aktivně tvoříme. Odmítajíc se konfrontovat s realitou. Jenže jestli je možno něco úspěšně měnit, tak to rozhodně není iluze. Změnou iluze vytvářím jen další iluzi.

Odhalení vztahových automatismů

Ano, přesně toto se děje. Jsme pod vládou svého vlastního autopilota, který určuje a řídí naše chování ve vztahu. Je to schéma plné představ, které nahrazují realitu. Trvání si na svém, aniž bychom znali důvody (nejčastěji to je STRACH), jenž nás k tomu vedou. A pokud to ještě nevíte, tak strach zabíjí lásku, která je hlavním pojivem i palivem pro vztah. Strategie, které nevedou dál než k úniku a úlevě, což je mimochodem nejčastější příčina rozchodů jako takových. Rozchod by byl v ideálním případě východiskem. V realitě je to ovšem pouze dočasná úleva a únik, které nevedou dál než k partnerskému „orloji", kdy Já zůstávám stejný. Mění se partneři/ky...

Zodpovědnost nekouše

V běžném životě to ale vypadá přesně naopak. Možná je to má profesionální deformace, ale poslední dobou mám pocit, že odevzdávání zodpovědnosti se stává národním sportem číslem 1. Velmi častá výslednice tohoto aktu je přijetí role oběti. Tato role je velmi žádána. Je tak lákavá a snadná. Prostě Já jsem od teď oběť a ostatní (lidé, systém, rodiče...) jsou viníci. Stačí se zásobit nepřeberným počtem psích hlav a ty pak mnou označeným pachatelům nasazovat. Odvrácenou stranou této role je opomenutá cena, kterou za to platím. Není to lecjaká hra, protože se hraje vabank o život, protože obět nežije, je otrokem svých strachů, proto pouze přežívá. Nemá nárok na život ani svobodu a možná ji už ani nechce.

Začít u sebe

Je to snadné a zároveň zcela přirozené, kde jinde začít než u sebe. Ať již jsou moje vztahy zatíženy či ne, tak změnu mohu odstartovat pouze a jedině u sebe. Pokud nevystoupím z iluze, že východisko leží mimo mě, či ještě hůře, že Já jsem OK, oni mi to kazí, tak žádná opravdu podstatná změna ani nenastane.

Vyjma děti a adolescentů jsme odpovědni nejen před zákonem, ale hlavně sami před sebou. A to se neobejde bez toho, aniž bychom sebe i život začali brát vážně. Proto nyní uděláme 1. krok k prověření, jaký mám vztah sám k sobě. Toto je pevně spjato s vlastní hodnotou, kterou si dokážu uznat.

Pokud chcete přejít od slov k činům, tak zde nabízím snadné cvičení, které často nazývám "Projevy VDĚČNOSTI" a SAMOZŘEJMOST zmizí. Cvičení spočívá v hledání vlastní hodnoty. Ideálně sepsat a dělat ve skupině či alespoň ve dvojici, abychom to mohli někomu nahlas říci. Je dobré si tyto své kvality uvést větou: „Jsem hrdý na svou ...". A jako MOTIVACI předkládám širší kontext, dopady a KO kritéria: „Uznej se, nebo dál přežívej. Právě to uznané vrací do života od přežívání. A nikdo mimo tebe to uznat nemůže!"

Nejprve zkus připustit, že to může být i jinak. Protože dokud si to nedokážeš představit, tak to ani v životě nenastane. A život je to jediné, co máme.

Vladimír Münz