VELKÉ SEZNAMOVANÍ ZAKONČENÉ SVATBOU

Matěje a Kláru dala dohromady seznamovací a rozvojová agentura Náhoda

Nejde však o žádný romantický příběh o tom, jak se ti dva seznámili náhodou, protože jim pokladní prodala v divadle vstupenky se stejnými čísly sedadel nebo si v hotelu vyměnili svá zavazadla. V jejich případě šlo o dokonale promyšlenou akci. Rozhodli se, že své osudy svěří seznamovací agentuře, která hraje na jistotu. Své klienty dobře zná. Osobní setkání s nimi je pro ni stěžejním bodem. Stejně jako služby, které jinde nenajdete a které Vám, v některých případech, obrátí dosavadní život naruby.

A dnes s definitivní platností říkáme „vyšlo to". 19. října 2013, po téměř dvouleté známosti se Matěj s Klárou vzali. Náhoda byla opět přitom. Stejně jako na začátku. Na jejich šťastném vztahu se v průběhu několika měsíců společně podílelo celkem osm odborníků z Náhody a příležitost ke gratulaci si nemohli nechat ujít. „Gratulujeme, jsme pyšní, že za to můžeme!" Připomeňme si, jak to vlastně všechno začalo. 


Matěj – 40 let, pohledný, svobodný, finančně zajištěný VŠ nekuřák
Kdy Vás poprvé napadlo hledat svou partnerku přes seznamku?
Kdysi dávno jsem od kamarádů dostal poukázku na rychlou seznamovací akci. Ale nic z toho nakonec nebylo. Pak jsem byl na obědě s Veronikou Vinterovou (majitelka Náhody). Říkala, že zakložila Náhodu a jestli bych nechtěl být „pokusným králíkem". Líbila se mi ta myšlenka, že seznámit se může jenom člověk, který je na to sám připraven. A i když jsem se úplně nepřipraven necítil, tak jsme si plácli.

Vypadáte k světu, jste vzdělaný, úspěšný, velmi milý. Jaký problém může mít člověk jako Vy při hledání životní partnerky?
K tomu jsem na začátku potřeboval koučku spolupracující s Náhodou, aby mi právě tohle pomohla popsat. Mým hlavním úskalím bylo, že jsem působil až příliš přátelsky. Hodně holek mi říkalo, že to nevidí na vztah, ale strašně rády by mě měly za kamaráda. Tam jsem se já však dostat nechtěl. Po setkáních s koučkou jsem právě s tímhle začal pracovat. Dával jsem si větší pozor. Choval jsem se jinak a ono to zafungovalo.

Začal jste se chovat jinak? Jak se to dělá?
Změnil jsem svoje vnitřní nastavení. Od setkání jsem přestal tolik očekávat. Cílem bylo, abych si veškeré aktivity především užil. Chtělo to malinko zesobečtět, ale ne v tom negativním slova smyslu. Začal jsem navenek působit jinak a okolí na mě také jiným způsobem reagovalo.

Mluvíte o koučce v Náhodě. Tím je právě tahle seznamka specifická. Nevěnuje se jen seznamování samotnému, ale i poradenství, jak se připravit na nový vztah a osobnímu rozvoji. O co vlastně šlo? Chápu to správně, že jste se hned na začátku nešel seznamovat?
Naopak, šel jsem hned. Začalo to bowlingy, degustacemi a dalšími seznamovacími akcemi, kde člověk potká plno lidí. Bylo to fajn. Zajímavější ale byla třeba osobní doporučení od Náhody. Jednou mi třeba koučka při našem setkání řekla, že jsem jejich klientku zaujal mezi dveřmi, jestli bych se s ní nechtěl potkat. Nebylo to tak, že bych prošel přípravkou a pak koučinkem, ale vlastně jsem to bral všechno najednou, jak to přicházelo. Vždycky se mi zdálo, že jsem se o kus posunul.

Kromě koučky jste se v Náhodě potkal s módní poradkyní Lenkou Bernardes da Silvou. Tahle oblast osobního rozvoje, je obvyklejší spíše u žen. Na základě čeho se muž jako Vy rozhodne jít ke módnímu poradci?
O Lence párkrát mluvila Veronika, která má občas tendenci mě do věcí lehce tlačit. Já se do nich nakonec natlačit nechám, protože mě to vlastně baví, nemám s tím žádný problém a nakonec je to ku prospěchu věci. Když jsem dostal druhou referenci od koučky, s tím, že jí to u několika klientů přišlo smysluplné, řekl jsem si. „Proč ne!" Skočil jsem do toho rovnýma nohama a byla to tedy jízda.

Co to znamená?
Dvě nebo tři hodiny seděla Lenka u mě doma a já se furt oblékal a svlékal. Ona jen ukazovala na obrovskou hromadu nepoužitelných věcí, která rostla a rostla. Tuny oblečení, které Lenka vyhodnotila, jako nehodící se. U některých zbrusu nových triček jsem se snažil smlouvat. „To přeci nejde", ale Lenka se na mě dlouze zadívala, takže jsem raději odvětil. „Tak jo!" Mrsknul jimi na hromadu a šel pro další. Ve skříni mi nakonec zůstalo asi deset věcí, které jsem na sobě nosil do té doby, než jsme s Lenkou koupili nové. Ty vyřazené jsem měl doma v krabicích snad ještě rok. Vyhazoval jsem je teprve před pár dny.

Změnilo se něco po téhle čistce?
Neuvěřitelně! Mně se do té doby snad v životě nestalo, že by mi někdo řekl. „Sluší ti to," od té doby je to tak ob den. Neskutečná změna! V tomhle směru jednoznačně říkám „Klobouk dolu, nebo spíš dva!"
Já se v tom navíc velmi dobře cítím. Barevný vzorník, co mi Lenka připravila, funguje dokonale. Když se s tím člověk naučí trochu pracovat, kromě všeho ušetří i spoustu peněz. Jdete prostě cíleně jen po tom, co Vám opravdu sekne. S Lenkou budu určitě spolupracovat dál. Šijeme například košile na míru a to je ještě úplně někde jinde. Pokud spolu jdeme nakupovat jarní nebo podzimní kolekci, za dvě, tři hodiny projdeme čtyři, pět obchodů a mám vystaráno.

Nová práce byla další podstatnou změnou ve Vašem životě. Měla i na tenhle krok vliv Náhoda?
Za tuhle změnu patří opět velký dík koučce. Během prvních dvou sezení s ní jsem si pár věcí uvědomil. Především, co je pro mě důležité. Tehdy se to shodou okolností potkalo i s nabídkou na práci, která přišla zvenku. Klíčové však bylo uvědomit si, že jsem to já, kdo drží svůj vlastní život v rukou, a kormidlem můžu otáčet, jak chci a kdy chci. To nakonec vedlo k tomu, že jsem si našel jinou a zajímavější práci.

Prodělal jste spoustu zásadních změn, jak dlouho vlastně trvala spolupráce s Náhodou, než jste našel Kláru?
Myslím, že zhruba rok. Ke koučce chodím už přes rok, práci jsem měnil loni v srpnu a to už jsem s ní pracoval naplno.

Dnes jsme všichni v poklusu. Nebaví nás čekat a aktivitu, jejíž výsledky se nedostavují hned, často vzdáváme. Rok je hodně dlouhá doba na to, aby si člověk ani jednou neřekl, že to nemá cenu, a že se na to vykašle.
Nejdéle mi trvalo, než jsem zjistil, co vlastně chci a než jsem našel sám sebe. Což je něco, co si možná mnoho lidí ani neuvědomuje, že podvědomě hledá. Postavit se nohama na zem a nahlas si říct o co mi vlastně jde. Kdo jsem, koho chci a co pro to chci všechno udělat. Na druhou stranu bychom při tom neměli ztrácet osobní vize a přání. Držme si pořád tu chuť létat, ale i s křídly je nutné stát pevnýma nohama na zemi. Tohle nepřijde ze dne na den. A nejhorší co může člověk udělat, je to vzdát. Nedávno jsem četl jedno japonské přísloví, které říká, že je jedno, kolikrát člověk spadne, ale vždycky by měl jednou navíc vstát. Takže život není o těch pádech, ale o tom, mít vždycky sílu se znovu postavit.

Měl jste i Vy někdy pocit, že už se znovu na nohy nepostavíte?
Já bych to asi nedával do jednoho balíčku. Třeba koučink je věc, která mi dává smysl v každém okamžiku. Chodit na seznamovací akce je zábava a možná i reálná šance, že tam někoho potkáte. Já to spíš vidím jako cestu naučit se nezávazně bavit s lidmi. Užít si bowling, i když tam zrovna není nikdo, kdo by mě zaujal. Na druhou stranu, když je člověk na třetí čtvrté schůzce s holkou, která se mu fakt líbí a ona přijde s tím, že chce zůstat kamarádkou, to bolí. Stane se to párkrát. Pak do toho přestanete jít po hlavě a už si neděláte takové naděje. V tomhle smyslu nemá cenu si nic nalhávat. Člověk tím chrání především sám sebe.

Jak jste si svou budoucí partnerku představoval?
Žádnou fixní představu jsem neměl. Jen takový typ holek, ke kterým jsem tíhnul. Nějaké charakteristiky, povahové rysy. S koučkou jsme ten můj typ jednou nazvali „královnou roje" a dobrali jsme se k tomu, že to nejspíš nebude vhodný typ partnerky pro mě a mou povahu.

Když jste Kláru poprvé uviděl na fotce, na které podle mě vypadá přesně jako „královna roje", co jste si říkal?
Podle té fotky jsem reálně zvažoval, zda na rande s Klárou vůbec půjdu. Připadala mi velmi komisní, upjatá a soustředěná. Velmi podobné bylo i naše první setkání. Párkrát se však stalo, že tahle stránka osobnosti odezněla a tváří jí problesklo něco neuvěřitelně příjemného. To byl důvod, proč jsem se s ní chtěl setkat ještě podruhé a pak potřetí, počtvrté...

A ty problesky, které Vám napověděly, že stojí za to se s Klárou ještě sejít?
To byl sem tam výraz ve tváři, pohled do očí. Nerad bych, aby to znělo jako romantický blábol. Člověk prostě řekne sto vět a dvě z toho zní jinak nebo má u nich najednou úplně jiný výraz. Takové ty „čertíky" v očích jsem občas zahlédl a říkal si. „Ejhle, tohle je přeci ono!"

Takže o lásku na první pohled nešlo?
Ne, ne, chviličku to trvalo. Šlo spíš o postupné odhalování člověka, které se s každým okamžikem stávalo zajímavější a zajímavější. Tak jsem se do toho nořil a propadal, až jsem v tom byl až po uši. A za dva měsíce jsem věděl, že není úniku.

To nemá Klára vůbec nic z tak zvaných KO? Něco z toho, co jste u své budoucí partnerky nebyl zkrátka ochoten tolerovat?
Ale má. Tetování. Jedna z mých zásad byla – nikdy nic s potetovanou holkou. Nejde samozřejmě o draka přes půl zad, je to abstraktní a není to zas tak hrozné. Dnes už ho vlastně ani nevnímám. KO kritérium, přes které bych však rozhodně nešel, je třeba kouření.

Říká se, že člověka poznáte v určitých krizových situacích. Byla už ve Vašem vztahu nějaká taková krizovka?
My jsme si s Klárou střihli čtrnáctidenní dovolenou už po třech měsících, co jsme se znali. Přežila se mnou dokonce jízdu na skútru. Když nám došel benzín, na mou vyplašenou otázku „Co budeme dělat?" Odpověděla „Já bych se šla najíst." Tak jsme v restauraci vyžebrali litr benzínu a dojeli k nejbližší pumpě. To jsou momenty, kdy člověka poznáváte v neobvyklých situacích a cítíte, že je to prostě ono.

Máte za sebou velký kus práce s dobrým koncem. Co byste poradil, vzkázal, doporučil těm, kteří svou budoucnost s touhle originální seznamovací agenturou stále ještě zvažují a nemohou se definitivně rozhodnout?
Buďte hodně pozitivní, v každém okamžiku, i když se zrovna nedaří. Co se Náhody týče, dává mi zkrátka smysl. Většinu toho však člověk na začátku nevidí. Až když si retrospektivně promítne, co se s ním stalo. Stejně jako já si uvědomí, že hodně lidí v Náhodě mělo podstatný vliv na to, co se s nimi za posledních pár měsíců stalo. Najít si partnera není jen o tom, najít člověka. Důležité je, žít svůj život tak, aby v něm pro druhého bylo místo a prostor. On už se tam nějaký ten člověk nakonec vždycky objeví. Netlačte na pilu, nespěchejte. To co Náhoda dělá, je něco zcela mimořádného. Ve chvíli, kdy si nejste jistí, proč se Vám nedaří navázat vztah nebo skutečně nemáte čas, tak má smysl do toho jít. Klasické seznamování je třeba taky cesta, ale s Náhodou zažijete spoustu nových věcí, pocitů i pohledů.


Klára – 35 let, pohledná, elegantní nekuřačka, finančně nezávislá VŠ
Jaké jsou Vaše zkušenosti se seznamovacími agenturami?
Zkoušela jsem před Náhodou nějaké internetové seznamky. Brzy jsem zjistila, že to není nic pro mě. Lidé se tam tváří jako úžasní a dokonalí, jenže výsledek je úplně jiný. Párkrát jsem se dokonce i s někým sešla, ale nefungovalo to. Navíc mi ve finále bylo líto času, který jsem do toho investovala. Pak jsem jednou jela někam autem a poslouchala BBC. Tentokrát jsem tomu člověku skoro vůbec nerozuměla. Už mě to štvalo a raději jsem přeladila. Zrovna na vstup z Náhody. Koncept mi zněl velmi dobře. Zaujalo mě individuální vyhledávání partnera. To bylo něco úplně jiného, než jsem do té doby zkusila. Poznamenala jsem si adresu a zapomněla na to. V únoru jsem chytla chřipku. Po třech dnech mě přestalo bavit válet se v posteli. Došla jsem do auta pro adresu, koukla na webovky a vyplnila formulář. Za dva dny se mi ozvala Jana Kupková (konzultantka Náhody), se kterou jsme se sešly. Řekla jsem jí svá očekávání. Věděla jsem, že seznamovací akce – bowling nebo čaj o páté nejsou nic pro mě. Musím o člověku popřemýšlet, k tomu potřebuji prostor a ten mi hromadná setkání nedávají. Také jsem se nechtěla potkat s nikým, s kým spolupracuji nebo s někým z mých podřízených. Ne ze studu, ale bylo by mi to nepříjemné. Zůstala jsem tedy u individuálního vyhledávání. Jana mi pro začátek doporučila schůzku s psycholožkou Renatou Čerňanskou. To bylo pro mě velmi, velmi příjemné setkání. Renata se zajímala především o mě a mou osobnost. Nesnažila se mi vnutit nějakou myšlenku, ale pozorně mě poslouchala. Upřesnily jsme moje představy a očekávání, na základě kterých mi Náhoda vytipovala partnery. Jana mi každého z nich v kostce představila a já si řekla, s kým se chci a s kým se nechci vidět. Pak už to znáte – potkala jsem se s Matějem.

Tak to byl tedy fofr. Jaká byla Vaše představa o budoucím partnerovi?
Rozhodně ne vizuální. Hledala jsem zodpovědného člověka, který hledá řešení v každé situaci. Mám ráda lidi, co si dokážou srovnat věci v hlavě a je na ně spolehnutí. Ty, kterým mohu důvěřovat. Mám ráda otevřenost, ráda věci řeším a jsem schopná je měnit. Chtěla jsem člověka se sebereflexí, aby si nemyslel, že sežral všechnu moudrost světa. Je mi už dávno přes třicet. Mám samozřejmě své návyky, které nemusí být pro druhého ideální, ale důležité je, umět o nich mluvit.

Přes co byste se u Matěje nepřenesla, kdyby měl nebo naopak neměl?
Možná to teď bude znít povrchně, ale nechtěla jsem partnera bez vysoké školy. Nemám s tím dobrou zkušenost. Někteří muži špatně snášejí ženy, které vydělávají víc než oni. Jsem hodně pracovně vytížená a z minulosti vím, že to může být pro pány problém. Nechtěla jsem kuřáka, protože sama nekouřím a nebylo by mi to příjemné.

A co vlastnosti? Má Matěj nějakou vlastnost, kterou jste si u svého partnera neuměla představit?
Na začátku jsem si to myslela. Jsem totiž konstruktivní typ, velmi rychle se rozhoduji, jdu si za svým a takového jsem chtěla i partnera. Matěj si naopak musí spoustu věcí důkladně promýšlet, což se nakonec ukázalo jako skvělé, protože mě občas dokáže usměrnit. V některých momentech musím být vítěz a on jím být vždycky nemusí. To je pro náš vztah také zásadní. Řekla bych, že mám silnější tah na branku než Matěj. Což ale znamená, že jeho život je klidnější a mnohem plynulejší, než ten můj. Toho jsem se taky ze začátku trochu bála, dnes vím, že právě s takovým člověkem je mi dobře.

Kolik mužů Vám Náhoda vytipovala?
Představili mi jich celkem osm a se čtyřmi z nich jsem se rozhodla sejít. Matěj byl druhým v pořadí.

Jaké bylo Vaše první setkání?
Sešli jsme se u výstupu z garáží v nákupním centru. Už když přicházel, měla jsem pocit, že ho znám. To se mi nikdy předtím nestalo. Bylo to velmi příjemné. A pak, když jsme jeli po eskalátorech nahoru, měla jsem chuť si na něho sáhnout. To byl pro mě úplně nový zážitek. Tahle emoce byla prvním a zásadním signálem k tomu, že je něco jinak. Dnes s nadsázkou říkám, že jízda na eskalátorech byla jedním z mých rozhodujících životních okamžiků.

Jak dlouho jste s Matějem randila, než bylo jasné, že jste v tom až po uši?
Já bych to asi takhle nedefinovala. Mám něco za sebou a tak mi mozek funguje trochu jinak. Už jsem nějaké zkušenosti měla, hodně jsem přemýšlela a porovnávala. Náš vztah měl určitý vývoj a rozhodně to nebyla otázka dvou nebo tří schůzek. Že je to „to pravé ořechové", jsem definitivně zjistila téměř po třech měsících.

Jak dlouho by měl člověk spolupracovat s Náhodou, než najde toho pravého?
Spolupráce s Náhodou by každopádně měla začít tím, že si člověk řekne. „Chci skutečně najít partnera pro život a mám představu o tom, jakého partnera chci." A jak dlouho to trvá? Pokud je mým cílem ho najít, je vlastně úplně jedno, jak dlouho to trvá. Důležité je dojít úspěšně k cíli. Mně to trvalo dva měsíce od prvního setkání s Janou. Matějovi téměř rok. Jde o zcela individuální záležitost.

Měla jste během těch dvou měsíců někdy pocit, že spolupráce s Náhodou nebyl dobrý nápad?
Ne, to tam vůbec nebylo. Věděla jsem, co chci. Ale byla jsem také velmi zvědavá, jak hodně se ve výběru partnerů Náhoda trefí. Jestli půjdu na schůzku s někým, kdo bude úplně mimo mísu nebo jestli skutečně lidé v Náhodě umějí a znají. Musím říct, že z těch čtyř, se kterými jsem se sešla, nikdo nebyl mimo, jen to prostě nezafungovalo. Žádné z těch čtyř setkání pro mě nebylo ztrátou času. Ani jednou jsem si neřekla, že kdybych si doma otevřela knížku, udělala bych lépe. Což se mi u těch klasických seznamek stávalo. I když těch pokusů bylo málo, byla jsem tak otrávená, že jsem si řekla „Nikdy více!" S Náhodou jsem tenhle pocit nikdy neměla.

Jak Vás s Matějem vidíte, za pět let? Co budete dělat, kde budete bydlet...
Kde budeme bydlet, není pro mě vůbec důležité. Já bych si moc přála, abychom v sobě stále viděli to lepší, abychom přicházeli s novými věcmi, které nás budou obohacovat. Abychom se dokázali podívat i na chyby, které děláme a společně o nich mluvili. To je pro mě mnohem podstatnější. O vztah mezi dvěma lidmi je nutné neustále pečovat, jinak se mnoho věcí stane rutinou a to já bych nechtěla.

Nalezla jste s Náhodou svého životního partnera, co byste vzkázala těm, kteří jsou zatím ve fázi hledání?
Aby si řekli, co opravdu chtějí a jak budou postupovat. Hlavně, aby to s Náhodou rozhodně zkusili. Nedávno jsem o své zkušenosti s touhle seznamovací agenturou mluvila se svým kolegou. Je už nějakou dobu sám. Nejdříve byl překvapený, do čeho jsem se to pustila, ale a po našem rozhovoru je připravený se na Náhodu v blízké budoucnosti obrátit. Funguje to! To je pro všechny, kteří svého partnera stále ještě hledají, skvělá zpráva.
19. 10. 2013

Zaujal Vás příběh Kláry a Matěje? Přečtěte si jeho pokračování o rok později.